Září

a pak říjen, listopad a budou tu vánoce. 

Čas neúprosně letí. 

Jak moc letí jsem poznala, až když jsem porodila svoje první miminko. A teď po dnech těžkých a bolestných, ale i radostných i když stále zastřených smutkem. To vidím úplně zřetelně. Naše malá cácorka už není malá. Je to velká holka a pomáhá v rámci možností dvou a půl letého dítěte. Přinese, odnese, vypne, lítá sama na nočník, co víc si přát. Vnímá všechno kolem sebe a i když všemu nerozumí je třeba s ní jednat na rovinu. A nezatajovat ani smutné události. Víc o tom psát nebudu, nemůžu.... 

A teď když obě holky vidím vedle sebe si přeji jen, aby byly obě (jak ta větší tak i ta malá) zdravé. A to, že jsou někde rozházené hračky, to že budou špinavé, nebo že budou mít ruce od slepičanců vážně není důležité. Důležité je prostě být spolu .... 

Všem Vám, kdo čtete můj blog moc děkuji a přeji zdraví a lásku nic víc v životě není třeba.

Vítám tě u nás holčičko